Jmenuji se Šárka Mikolášková, v současné době žiji se smečkou psů na vesnici poblíž Brna. Jako malá jsem objímala kdejakého psíčka, ratlíka, hafana-prostě co mělo 4 nohy a trochu připomínalo psa se mě těžko zbavilo. Rodiče jsem svojí vášní doháněla k šílenství a strachu, ale já i párkrát pokousaná, jsem ve svých citech nepolevovala a hladila a dlachnila kdeco. Rodiče zase nepolevovali ve svém "PES DO BYTU DO MĚSTA NEPATŘÍ " a povolili mi od mravence přes pakobylky, šneky, rybičky, myši, křečky, morčata, králíky, zajíce, krtka, holuby, ptáčky všeho druhu, ale vytouženého pejska ne. Nic se nedalo dělat a tak jsem záviděla všem šťastnějším dětem okolo a navštěvovala zoologický kroužek a kynologické cvičiště a snila o velikém chlupatém černém vlčákovi. Až jednou tomu náhoda chtěla, kamarádka při venčení svého Českého fouska našla fenku čistokrevného ořecha-vypadala jako kříženec špice a středního knírače a bůh ví čeho ještě. Proste byla úžasná. Kamarádku doma s fenkou pochopitelně vyhodili a tak mi ji velkoryse dala ! Byla jsem šťastná, ale trochu mi to kazila vzpomínka na rodiče a co bude doma? Pojmenovala jsem ji hned Míša a schovala ji pod psací stůl a ve své šestileté hlavě mě připadlo, že takto to bude nejlepší, nikdo ji nenajde a budu ji venčit tajně když naši nebudou doma. Vydrželo to půl dne, ale když jsem šla pro čtvrtý chleba s máslem, Míša byla odhalena. U nás doma bylo pozdvižení-tatík křičel, že pes musí z domu, já i brácha jsme brečeli, mamka nevěděla ke komu se přidat. Nakonec padlo "Jdi a vrat ji kamarádce co ji našla a ať se postarají její rodiče a s fenou se nevracej" ! A tak jsem šla-pro slzy jsem na cestu neviděla. Neměla jsem však za žádnou cenu v plánu ji vracet. Chodila jsem po ulicích s Míšou pěkně dlouho až mě to napadlo.. Rychle k mému strýci-bydlí kousek od nás, miluje zvířata, uvažoval o koupi psa, ale zatím žádného nemá! Strýc si vše vyslechl, dali s tetou a babičkou hlavy do hromady a když viděl jak svorně brečíme-já, bratranec, sestřenka a pak i teta-svolil! Hurá! Bylo vyhráno, Míša našla domov a já tak na půl svého pejska. Míša v naší rodině prožila dlouhých 14 let a odchovala i štěňátka, když nám na vycházce utekla a nakryl ji Slovenský čuvac. Jistě ve svém psím nebi vzpomíná na náš šílený výcvik, který pod mým "odborným" vedením absolvovala. Když už toho měla dost, vyvlíkla se z obojku a tradá domů a my s křikem ze cvičáku za ní. Byla děsně chytrá a paličatá a já neúnavná. Když byla Míša už stará a já pořád a pořád dotírala na rodiče, že už jsem dost velká se o psa starat a cvičit si ho sama a prosila a prosila, tak tatík v mých 15.letech svolil s podmínkou, že mi psa pořídí, když úspěšně dodělám šílenou Strojní průmyslovku (kam jsem se dostala po neúspěšném přihlášení na zemědělskou a veterinární), a pod podmínkou, že to bude pes do velikosti pudla (znal jezevčíka, mopse, pudla, "vlčáka" a Míšu).. Trochu mi to vzalo radost-chtěla jsem toho "chlupatého vlčáka", ale začala jsem vyjednávat-prosila jsem postupně o dobrmana (nemá tolik chlupů), boxera (je hodnej), středního knírače (je skoro malej ), ale tatík nepovolil. Pak přišel s návrhem, že jeho známý má mopslíky, to že je pes do bytu akorát. Prostě bylo načase rychle jednat, než budu chodit po ulici s mopsem a sbohem výcviku a sbohem "chlupatý vlčáku"! V té době, zrovna když jsme byli na návštěvě u známých v Praze tam probíhala výstava pudlů, tatík měl radost: "běžte se podívat tam bude pěkných pejsků a tam vyberete". Znechuceně jsem se ploužila kolem kruhů - bože to bylo pro mě šílené-nechtěla jsem "pudla, středního - černýho Andyho, nevychovaného co měla půlka Brna"! Byla jsem pěkně nafučená a pořád máti odsekávala, že toto je šílený a že raději nic než toto a tak...dokola...až najednou vidím obrovského psa-pudla černého, sám klusal v kruhu, hlavu hrdě nesl! Jeho paní, myslela jsem že je z Německa, mu tiše dávala povely. Stála jsem jako přimražená, byla to nádhera. Šla jsem blíž a dala se s paní ze které se vyklubala pražanda, do řeci - pejsky měla z Německa, byli to královští pudlové, měli i zkoušky-jeden z nich ten nejstarší dokonce ZVV1! Byli velcí jako vlčák a byli to pudlové! Spiklenecky mrkáme na sebe s máti! Bylo vybráno! Málem jsem se počurala radostí :) Tatík do odběru našeho nádherného a chytrého Brutíka netušil co jsme na něho ušili! Když paní otevřela a na nás se vyhrnula ta smečka obrpudlů, málem se složil! Koktal, že se nám TO nevejde do auta, a že jde raději na vzduch, to jsme si nedomluvili a tak. Ale nám s máti zářili oči: "Je to pudl?...Je...Tak co jsi chtěl-to je"! BRUTUS HILL KRÁL se stal na dlouhých 13 let mojí šílenou psí láskou, dosáhl výstavních i pracovních úspěchu, byl ten nejlepší pes - byl můj první. Proto mu i zde věnuji kousek místa na jinak čistokrevných belgicích stránkách. Jedno naše belgicí štěňátko po něm má i jméno. Ale Brutovu krev v sobe nesou jiné jeho pudlí děti! Dalším mým životním krokem bylo stěhování na vesnici, samozřejmě s Brutíkem. A tam už mohl být dán volný průchod mým snům o velkém černém "chlupatém vlčákovi". Už jsem věděla, že to nebude jen tak " nějaký vlčák " ale zjistila jsem, že existuje dokonale krásný a elegantní pes s tajemným názvem GROENENDAEL. Zjišťovala jsem co se dalo a psala chovatelům Belgických ovčáku v ČR i SR - tento pes u nás zatím nebyl. Rozhodla jsem se počkat až bude a až se zde za pár let objevil začala jsem dlouze vybírat. Vybírala jsem pečlivě a dlouho, bylo jasné že to bude fenečka, neboť Brut byl velmi žárlivý a nesnášenlivý ke psím samcům. Konečně jsem se rozhodla a rodiče si vybrala, otec mojí fenky byl mnou obdivovaný nádherný a perfektně vycvičený pes Assan a maminkou krasavice z Jugoslávie, asi. A tak po letech v roce 1993 jsem se stala hrdou majitelkou nádherné groenendaelí holčičky